Modrá hřebenovka neboli Blauer Kammweg spatřila světlo světa roku 1902, přesněji 13. dubna. Ten den se ve Varnsdorfu sešli zástupci německých horských a turistických spolků, působících tehdy v severních Čechách a jižní Lužici, s cílem naplánovat co se týče rozsahu téměř monumentální, jednotně značenou stezku vedoucí přes vrcholové partie Lužických hor. V tu dobu ještě netušili, do jakých rozměrů se trasa rozroste a jakého se dočkají uznání. Inspiraci našli v proslulé soustavě alpských chodníků v okolí solnohradských lázní Zell am See, v durynské Běžecké stezce a menší soustavě stezek na Šumavě. První část trasy Modré hřebenovky byla navržena z Ještědu na Růžový vrch. Samotný podnět ke zřízení hřebenové cesty vzešel od pana J. Mohra z Rumburku, cestmistra Horského spolku pro nejsevernější Čechy, který byl současně pověřen koordinací a dohledem nad celou akcí. Na schůzce bylo také dohodnuto, že náklady na vyznačení trasy ponesou jednotlivé spolky na území své působnosti. Celá hřebenová cesta měla délku přibližně 60 km a bylo pro ni dohodnuté jednotné specifické značení, nejčastěji zinkové tabulky s čtyřzubým modrým hřebenem v bílém poli. Ideou celé trasy bylo, že se postupem času na tuto páteřní část napojí další značené trasy a vznikne tak nevídaný komplex stezek, sloužící pěším turistům.

Průběh trasy byl navržen tak, aby procházel důležitými, význačnými body v krajině. Vycházelo se z Ještědu severozápadním směrem po Ještědském hřebenu přes Výpřež, Malý Ještěd, vrch Lom, kapli sv. Kryštofa, Malý Vápenný, Zdislavský Špičák a Velký Vápenný do sedla Na rozkoši. Odtud trasa pokračovala do Lužických hor, přes kopec s názvem Vysoká, Ostrý vrch do Horního Sedla, na Popovu skálu, do sedla pod Podkovou k Tobiášově borovici. Zde se pěšina na krátkou vzdálenost přehoupla na nynější území Německa, k obci Lückendorf a zase zpět na naše území do hraničního sedla Kammloch. Dále pokračovala na vrch Hvozd, Jánské kameny, Plešivec, Krkavčí kameny, nejvyšší horu Lužických hor Luž, kolem zříceniny hradu Tolštejn na Jedlovou, Krásné pole přes vrch Studenec do obce Líska a Kamenice. V těchto místech opouštěla hřebenovka Lužické hory a přecházela do území nynější CHKO Labské pískovce, zde vedla přes obec Všemily. Celá trasa, této části hřebenovky byla zakončena v NP České Švýcarsko, kde probíhala z Dolského mlýna, až k cílovému, Růžovému vrchu.

K projektu se za krátkou dobu (září roku 1903) připojil horský spolek pro Ještědské a Jizerské pohoří spolu s Krkonošským spolkem, kteří navrhli pokračování trasy východním směrem. Z Ještědu přes město Liberec po jizerskohorském Hlubockém hřebenu směrem do Tanvaldu a po nejvyšších Krkonošských partiích, až na samotnou nejvyšší horu České republiky Sněžku.

 V roce 1904 se sloganem „Z Děčína až do Aše“ včele s jedním ze základních tvůrců Josefem Franzem Brechensbauerem, přidaly krušnohorské spolky a roku 1913 byla stezka protažena až do Blankensteinu nad Sálou. Krušnohorská část byla vytyčena roku 1905 a to za pomoci a podpory saského krušnohorského spolku. Čítala okolo 290 km a vedla od děčínského Labe napříč Krušnými horami až k svahům Smrčin u Aše. Postupným přidáváním spolků se začala naplňovat idea o zpřístupnění téměř všech středoevropských hřebenů od Sárska po Slezsko.

Během období 1. republiky, v době své největší slávy, vedla Modrá hřebenovka od durynského Blankensteinu nad Sálou, přes celé Krušné hory do Českosaského Švýcarska a dále přes Lužické hory, Ještědský hřbet a Jizerské hory do Krkonoš, odkud pokračovala přes Broumovsko, Orlické hory a Kralický Sněžník až na nejvyšší vrchol Hrubého Jeseníku, Praděd. V té době dosahovala délky přibližně 800 km.